Doktore děkujeme, ale jděte!

Jak to tak někdy v životě bývá, onemocnělo naše dítko. Zákon schválnosti funguje vždy dokonale, tudíž nejhorší to bylo o víkendu, nezbylo nám tedy nic jiného než navštívit dětskou pohotovost ve FN Olomouc. Strávili jsme velice „příjemný“ večer  s dítětem , kterému chybělo velice málo ke čtyřiceti stupňům horečky, tříhodinovým čekáním na ošetření. Nutno podotknout, že naše dcerka na tom nebyla ještě zdaleka nejhůře z přítomných dětí na pohotovosti. Dokonce dva případy před námi musely být hospitalizovány, což jako laik považuji za závažné, ne však stejně jako personál pohotovosti. Pohled na plnou čekárnu dětí různého věku se směsí různých symptomů a stavů, některých v horečce polehávajících na židlích, některých zvracících a ostatních vesměs plačících, nechával doktory i sestry naprosto v klidu a nenechali se vyrušit v tempu 1-2 pacienti za hodinu. Nutno podotknout, že za celou dobu nebylo potřeba zásahu lékaře jinde než na pohotovosti, takže se lékař mohl plně věnovat jen pacientům v čekárně. Během doby čekání stihla sestra briskně diagnostikovat asi čtyři případy přímo na chodbě, dva odeslala na ušní oddělení a to jen na základě informace rodičů, že je trošku bolelo ouško a jednoho případu se zbavila odesláním na traumatologii, ač dítě žádné známky úrazu nejevilo a jak jsem později zjistil, se mu tam dostalo úplně stejného vyšetření jako nám na pohotovosti. Dokonce zvládla provést přímo na chodbě i jeden odběr krve, což samozřejmě všechny přítomné a fňukající děti velice „potěšilo“.  Když jsme tedy po třech hodinách vstupovali do ordinace, byl jsem tedy ve stavu býka před rudým praporem. Zde je na místě poděkovat mé ex-manželce, která mě i pana doktora víceméně zachránila od trapasu a napadení. Můj vztek ještě vzrostl, když nás uvítal pan doktor s visačkou na kapse „ Děkujeme, odcházíme“ Ať se na mě lékaři nezlobí, ale chtěl bych vidět situaci, kdy by například pokladní v supermarketu obsloužila 8 zákazníků za 3 hodiny a na sobě by měla název hnusné nátlakové akce za zvýšení platu! Pravděpodobně by ale na svém místě ani 3 hodiny nevydržela dílem zaměstnavatele a dílem nespokojených čekajících lidí. Na obranu pana doktora je nutno říci, že dcerku vyšetřil důkladně, dal si na čas, což mi kupodivu nevadilo tak jako v čekárně. Trošku mě zarazila sestra, nevím, jestli je dobré na dítě s takovou horečkou ječet, ať spolkne prášek, když to nikdy nedělalo a jakákoliv medicína mu dělá zle od žaludku. Pan doktor také nebral zřetel na to, že po sirupu co nám napsal dcerka zvrací, se slovy „to musí vydržet“. Asi má více zkušeností s dětmi a my jsme byli přecitlivělí rodiče. Už se zdálo, že vše bude bez konfliktů, ale pak jsem pocítil potřebu jejich iniciativu nějak okomentovat. Sice mě ex-žena tlačila ven, ale nemohl jsem. „ Pane doktore, já Vás velice podporuji, protože po 1. březnu už budu mít jistotu, že Vás tu už nepotkám, kdybych sem musel zase zavítat. Kdybyste byl živnostník, nebo obyčejný zaměstnanec jako já, tak se svou rychlostí práce brzo umřete hlady a navíc byste si zákazníky musel shánět a ne že by za Vámi chodili sami. A musíte mít skutečně žaludek na to, abyste si bral jako rukojmí i ty malé děti co sedí tady v čekárně. Na neshledanou!“.  Pan doktor se jen usmál a klidně mi odpověděl, že je to můj názor a ten je mu ukradený, navíc jsem byl ex vytlačen násilím z ordinace a duchapřítomná sestra rychle zavřela dveře. Ale pak mě potěšilo souhlasné a pobavené přikyvování hlav dalších čekajících chudáků. Příjemný to večer. Takže abych to shrnul, vážení doktoři, moc Vám děkujeme, ale klidně jděte!

B.Peiker, Olomoucké Věci veřejné.